Jak smutné šero padá s větví stromů,
kdy první červánků svit s kraje hor
se rozpačitě dívá v strže lomů,
je líbá, zlatí jako štíty domů,
jež v dálce vstaly nad obzor;
tak náhle s duše mojí dávné stíny
se tratí, mizejí, že nevím kam,
a první úsvit usmířené viny
se dívá v srdce mého rozvaliny
a otvírá je vzpomínkám.
Ó milé kouzlo blaha vzkříseného!
zda ohlas zpěvů rajských v srdce slét?
hle, vůně sladká tiše vstoupá z něho,
jak s hrobu snů a mládí ztraceného
by anděl také těžký kámen zved!