Nehnutá hladina! ó duše má!
vnímalas žhavých sluncí paprsky,
prohřátá ke dnu hledíš tiše
vstříc noci a chladu.
Kéž západ vzplál už rudým požárem,
krví jak pýřící se nevěsta
radostně šla bys ženichu vstříc,
v týl halíc jen vnadu.
V noc chladnou vystoupla bys tajemně
jak bílá mlha, klamající strážce své,
již zdřímli na břehu – mdlí bojem,
bez tuchy na zradu.