Juž zrnko poslední mně z ruky padlo
a upomínky žalné mrazem schladlo
v mém nitru svaté náhle nadšení;
ach, poslední? proč ptám se v zachvění?
A kolem jakoby se temno kladlo
a rosou v oko mé se zvolna kradlo:
proč myslím na vás spáči umdlení,
jež v mukách čekáte své vzkřísení?
Nad trýzní vaší soucitem se chvěji:
ó Matko, pomoz v jejich beznaději,
jich zmírni muka a ztiš bolesti,
buď edenu jim blízkou předzvěstí...
Snad jednou někdo, duše opuštěné,
se na mě v chvíli své též rozpomene.