Čtu ten nápis znovu, znovu
nad obrazem Marie;
nelze říc’ to ani slovu,
co tu sladké krásy je!
Něžný sklon té luzné hlavy,
snivé oči sklopené,
obličej tak dětsky smavý,
útlá dlaň se k dlani pne.
Andělské to tílko děví
halí roucho padlý sníh;
co tu kouzla jen se jeví,
cit tvůj všechen zjih’.
Kol postavy svatozáře
vlní se jak do věnce,
jako skví tam od oltáře
vystavená monstrance!
V blahé lásky rozkochání
v cit se duše rozlila;
co víc uctít, nevíš ani:
Regina? či Ancilla?!