Pšenice už zlátne, zlátne,
kam jen hledíš dokola,
pod sluncem, jež se závratné
výše žhne a plápolá.
Slyšíš praskot, klas to zraje,
jak se čistí v ohni kov;
šumí, jak van ohýbá je,
klanění to beze slov.
Skřivánek vzlét’ do blankytu,
je to výkřik země spíš
v překypění vroucích citů,
dojat za ním pohlížíš!
Vzpomínka jde duší tvojí,
jak by sladký zněl tam hlas:
nad tvým polem Kristus stojí,
jako kdysi v dávný čas.
Hospodář jak zadumaný,
svou jenž zval tě pšenicí,
vzhlíží bdělý na vše strany:
hluchou-li’s či zrající!