Loď s drahým nákladem
jest její klín,
svět zmiz’ jí s očí, nebe, zem,
a sen, jejž žila v něm,
mrtev jak její Syn.
Jsou struny strhané,
ret nekvílí
a srdce od žalu jen žhne
jak dary zápalné
než v prach se rozptýlí.
Jak vlny ve vodách
plá v slzách zrak,
perlami visí na řasách,
půlnoci rosa v tmách
tak padá od oblak.
Jest oltář náručí,
Syn obětí
– větší-li vzdána Bohu čí?! –
jej nebi poroučí
v přehořkém objetí!