Ne, nikdy, nikdy! My že s kým se dělit
o zemi, jež nám byla snem sta let?!
tu ránu, jež se sotva začla celit,
kdo chtěl by, smělec, znovu zkrvavět!
Tu závět trhat našich buditelů,
zač legie šly v boji umírat;
zač vavřín připjali jsme k jejich čelu
a panychid jsme svatým ohňům dali vzplát!
Ó jak jsme byli hrdi v první chvíli
a v náruč padali si v dojetí!
Kdo řek’, v jho utrakvismu šíj že schýlí
zas národ, zapomně všech obětí?!
Tu zemi drahocennou, vykoupenou
„svou“ nazývat a mít ji chcem;
výš nad ni ruce naše v štít se klenou:
Ať kdokoliv, jdem mužně proti všem!