Jest ustrašena duše má,
zachmuřeny jsou obzory její;
ó větry, větry neznámé
přes ni divoce vějí.
A listy s korun padají.
Jaký podzim to v kraje jde moje.
Ach, nechte zráti ovoce,
mladé ještě jsou zahrady tyto;
což nezřely jste poupata,
co jich v lupení skryto?
V nich vůni žití stajil jsem –
sílu v poslední zoufalé boje!
Jen co mi málo rozpuknou,
co se otevrou lupenů kraji
jak číše k pití podaná
těm, již souzeni odumírají.
Ji vyprázdniv se zahalím
k smrti, uprostřed života stoje.