Ještě včera smutno bylo,
smutno v sadě,
každý lístek zachoulený,
každý květ v puk uzavřený,
holé stromy v řadě.
Jedna noc jen dýchla teplem,
teplem hřála,
jeden den, a slunce rety
kam se vtisknou, všude květy;
dál se jimi rozesmála.
A ta vůně jako z vásy,
z vásy země,
která pukla žárem léta,
naplňuje prostor světa
ku obloze nad hor témě.
Ó by mě tak v srdci hřála.
hřála sladce,
sluncem tvoje milost, Pane,
jaké květy nevídané
rozvily by tam se v krátce.
Jenom, sladký bratře, léto,
jedno léto,
na mé poušti, která stůně:
vyrazí vše v žhavé vůně,
co tam v hořkosti let vseto.