To svatý úžas! Ticho! Tajemství!
Jas září neviděných na všem skví,
hle, zázrak – skutečnost,
má země k nebi most:
ó jak se srdce láskou rozechví!
Je možno přec, by Bůh se sklonil k nám?
své oči zda se zvednout odhodlám!
Ó rozkoš blízkosti!
čím zem Tě pohostí?
jen nohou Tvých stín vroucně objímám.
Ty, jenž jsi miloval i ptáky oblaků,
i lilje na poli, i stáda ovčáků,
jak teprv k člověku
pláš Láskou! do věků
se podáváš mu v tomto zázraku!
Vše odložil jsi: Božství majestát,
můj Bůh ó čím jen moh’ se stát!
ach, jaká Lásky lest,
mým hodem Bůh můj jest,
ač nehoden, jak člověkem jsem rád!