Stále čekám a den ze dne
rozkoš chtěl bych zakusiti,
která srdce k nebi zvedne,
nad niž výš nic nepocítí.
Taká rozkoš, Pane žití,
jíž se v světě nevyrovná,
do extase srdce vznítí
jako láska nevýslovná.
Jako hudba očarovná,
zář, v níž každá chmura taje;
vím, má žádost není skrovná,
po tobě se rozeplaje.
Nebo ty sám, Pane ráje,
úl jsi, z něhož sladkost řine
do ran duší, kde jaká je,
v této poušti nehostinné.
Ty jsi krása nad vše jiné,
jak tě víra vidí v snění,
krása, po níž duše hyne,
věčnem činí okamžení.
Ty jsi láska, nad niž není,
cítit teprv, když nás schvátí,
hned jsme jako ve plameni,
jaký žár v tom, kdo se vzdá ti!
V tento požár ať se zvrátí
všechen život, jenž mi zbývá;
tvoje milost ať se vrátí,
kterou člověk s tebou splývá.
Svatá chvíle, žádostivá,
kdy prst milosti tvé tkne se
mého nitra, jež se stmívá,
že hned svátkem rozskvěje se.
A v kment duše oděje se,
myšlenky jsou bílé celé
a má touha, ó div! vznese
peruti dvě vypučelé,
na nichžto se s plesem směle
zvedne v dálky nedohledné,
kde ty záříš, Slunce skvělé – –
A já čekám den tak ze dne!