Já hledal ztracený ráj – stezku k němu,
já bloudil v říši snů svých v šíř i dál
a touhy křídlo k nebesům až vzpjal
a dotknul se i hvězdných světů lemu,
však marně hledal cestu k ráji svému
a zoufalosti sup, ach, teskný žal
mé srdce ocelovým spárem rval;
ať jenom rval – já nebránil se jemu.
Na kraji propasti jsem stál, jež dělí
zem od nebes – juž klesal duch můj smělý –
tu klesl jsem a k Tobě volal v stesku
a náhle z hlubin jako kouzlem blesku
se vzpjala zlatá stezka v strany obě:
tou stezkou, Matko, byla „láska k Tobě!“