Prolog.

Buď pozdraveno, srdce nejsvětější, ty božská schráno Lásky vítězné! tvá sladkost duše žízeň ukonejší, ach, v tobě jediném jen nalezne

to, po čem zmírá v smutné pouti zdejší. Ty jako pochodeň nám hoříš v žití jak Israeli Hospodinův sloup, tvůj paprslek krok nad propastí chytí,

než sřítil by se pobloudilý v hloub, tvou měkkou náruč člověk v pádu cítí. Jak řeka milost z tebe vždycky řine, ta božská lázeň duše obrodu;

zde v Evy synů zemi nehostinné jí rozmnožuješ divem úrodu, když na vyprahlých líchách smutně hyne. Ach, sladkou vůní z tebe vydychuje,

že duše unáší, ó závraty! mystické obzory jim rozsvěcuje, ráj zřít dá kletbou hříchu odňatý, kde mezi hvězdami jak ostrov pluje.

Ó hvězdo purpurová, která plane a zvěstuje nám toužné spasení; když všecko žití zdá se stroskotané, ty majáku jsi vlídné znamení,

jenž vábit do přístavu nepřestane. Ty vroucnější jsi matky nad objetí, kam nejbídnější smí se přivinout; vždy otevřeno v lásce ku přijetí,

byť poslední krev měla vyřinout, jí nedovedeš zprahlým zadržeti. Ty brána jsi, jež v nebe otvírá se, ó blahoslaven, kdo tu prochází!

Tvým purpurem kdo vroucně obléká se, jak v rouchu svatebním ten dochází, kde podáváš se v sladkém hodokvase. Ó pozdraveno budiž tisíckráte,

ty naše touho všechněch nejsladší, jak hoří po tobě nám duše vzňaté; to v svrchované blaho dostačí, nech spočinout nás v tobě jedenkráte!