Má duše, proč se chvěješ úzkostí?
tvé naděje ó jistě vzejdou!
své modlitby jak posly k výsosti
tys vyslala a čekáš – nejdou.
Ten kalich hořkosti, jejž osud vtisk
ti v dlaň, ó dopij do dna,
bolesti chléb jez ze života misk,
ať Věčna rozkoše jsi hodná.
Hle, purpur tvůj je připraven,
v pět božských zdrojů máčen,
i hod tvůj, jak tvůj tobě líčí sen,
a po němž hlad tvůj lačen.
Vem liliji, jíž kvetly tvoje dny,
a přepásej se zkroušeností;
tuch nebeských plášť přehoď blankytný
a vzdej se lásce s důvěrností.
Neb brána tvá, jež z rubínu je tesána,
už k tvému příchodu se chystá,
má srdce tvar, je kopím rozklána
a projdou – srdce pokorná a čistá.