Jde jaro, hnul se led,
je nebe úsměv sám
a s duše stín se zved’;
jde jaro a jde k nám.
Strom pučí, strom i keř,
skřivan se v azur zdvih’;
i ty se zvedneš, věř,
kam skřivan nedostih’.
Vzduch čist je a křišťál sám,
jak víno opojí;
ty chvíle sladké znám:
růst novou nadějí.
Zas cítit mízu hnát
do kmene v každou snět,
když v duši život zvad’,
zas nový rozvíjet!
Jde jaro, hnul se led,
sám úsměv nebe je
i s duše stín se zved’
a klíčí naděje!