Pro rodný jazyk! Vlasti má,
v tvém národě, v tvé zemi!
jak hořce v srdci je mi:
smiluj se, Bože, nad nima!
Pro národní svou kulturu
do boje, do zápasu,
volání slyšíš hlasů;
křivda to volá k azuru.
V nebe! jak křivda krvavá
od země o mstu křičí,
saň zdeptat, jež se tyčí,
v tom zápase, jenž nastává.
Dej sílu, Bože, napřími
šíj naši, zocel paže,
ať Vlast, jak zákon káže,
opřem i těly mrtvými!
Na píď té země nevzdat se,
svatého práva řeči,
pokořit, kdo se zpěčí,
zvítězit provždy v zápase. –
Pak až boj svatý pomine,
dej míru se tu sklenout
a v štěstí zapomenout
i strastí všech – jen křivdy ne!