Hle, léto kolem už je v odkvétání
a žhavé barvy jeho vybledly,
povadlé květy vítr stezkou shání
a pošlapané kdesi v koutě tlí.
I sady vůkol zvolna zesmutněly,
jak cítily by příchod jeseně,
a listy žloutnou, jak by šedivěly,
než spadnou jak vlas s hlavy temene.
Co duch je věčně mlád a věčně jarý
a času se ho nedotýká spád,
neb stejně projde jeseňmi jak jary,
vždy hotov kvést, však nikdy uvadat.
Tam jeseň nikdy nestřídá se s létem
a duch tvůj mlád je vždy a bez vrásek;
svět jeho rozdílným jest pro něj světem,
je plný tajemství a otázek.
Ať chátrá tělo zde si řádem světa,
ať spadá plášť jak Eliášův v sléz,
za tebou tmí se země siluetta,
před tebou v květu ráj však, věčné dnes!