Jak lodička jsme na Evropském moři,
jak list, jejž ve proud urval větrů svist;
kde břeh je bezpečný? kde maják hoří?
kdo uvede nás do pokojných míst?!
Jde příboj za příbojem a ráz na ráz,
zhas’ nebem svit, ty, Bože, neodsuď!
svůj život zdali položí kdo za hráz?
a příbojům kdo nastaví svou hruď?!
Sny naše na moři tu světélkují,
– kdo, kormidelník, dá směr za nimi? –
na dosah rukou, jež se zalomují,
a unikají – navždy? – před nimi.
Tančíme kankán jako ve zpitosti
tím štěstím, jak se nikdo nenadál:
hamižní sobci, cynikové ctnosti,
vyhaslá sopka – Otců ideál.
Má Vlasti, stakrát oplakaná skrytě,
kdo na vítěznou myslí na tě dnes?
kde ruce dětí k nebi vyvýšit tě?
a zahoří-li srdce pro tě ještě kdes?! –
V ty chvíle úzkostné tvá krása svítí,
Milostná, již zvou Paní Francie;
čím byla’s Otcům kdysi, nám rač býti:
Moudrosti trůnem – Sedes sapientiae!