V odrazu stěnných zrcadel
tisíce hořelo svěc,
plající žluté kalichy
nechaly záři svou téc’.
Stlačené davy ve prachu,
zornice přivřené v sen,
třesou se touhou blízkosti,
viděním ňadra všech žen.
Bijou se v prsa divoce,
přitlumí vášní svých spěch.
Neznámá moc se dotknula,
vanula do srdce všech.
Čistý dech ohrožující
v hlubiny niter se dral,
s oltáře s vůní kadidla
duši všem prosakoval.
V glorii zlaté monstrance
v tajemství Hostie skryt,
přišel Bůh v poušti krmit je,
žíznivým krev svou dát pít.
V závrati velké Oběti
nemohl zapomenout,
odvrhl všecku vznešenost
jak tíži železných pout.
Celý se oddal horoucně,
navždy se připoutal v zem,
blízkým být lásky předmětu,
zahořet rozkoší v něm.
Tisíce sálá plamenů,
zástup kde skloněný je;
prudkostí světla zamčená
srdce jich prostupuje.