Svit rána roztrh' závoj mušelínu, níž padl k zemi, ke dnu Vltavy a Praha zrůžověla, růže v klínu, tak mladistvá a pružné postavy.
Poseta rosy perlami a za trůn horu, vládkyně země, slunce u nohou, hor modrých věncem dálném po obzoru svůj purpur rozvlnila oblohou.
[Slyš! sfinga tknuta sluncem, Praha zpívá:] „V mých očích nová jitřenka se nítí, dech hluboký a volný zvedá hruď, má svěžest mládí moje žilobití,
jak z ocele je těla každý úd. Čas ponížení minul; jak se přímí pokorná šíj a hlava skloněná! má doba přišla. Zraky věšteckými
zřím v budoucnost, jež slávu znamená. A roste podle slova Libušina, že dotýká se nebes hvězdných sfér a korunou mi skráně obepíná,
měst kvetoucích jsem matka, slavných dcer. V Evropy středu trůním vyvýšena, svou krásou okouzlující jsem květ, jak Belkis, královna, kdys ponížena,
mě obdivovat přijde celý svět. V mých přístavech se lodi shromažďují, pod tíží nákladů se nořící, co lodi okřídlené poletují
nade mnou, sbory vojsk to vířící. Ruch práce hymny oslavné mi zpívá a v jedno splývá s ruchem života, má krev! jež bouří plamenná a divá,
jak žilstvem ulicemi klokotá. Tu národové světa v pestré směsi se promíšejí, jeden shon a rej, sem seběhlí jak u Betlema kdesi,
své hlasy mísí v moji epopej. A ze mne prýští život v národ celý a řeč má hlaholí tu líbezná, vymýcen plevel, kořen odumřelý,
v tvář věčnosti se cítím vítězná. Ať věky jdou, má sláva neumírá, můj den, jenž vzešel, nemá západu, má náruč v dál i šíř se rozestírá,
můj růst je bez konce a bez pádu. Jsem Mekka Slovanstva, jsem výhní jeho, jak Vestálka já nad plamenem bdím; jsem život nesmrtelný Vzkříšeného,
jen dím a silou jeho burácím!“ – – A sotva ztichla, vzkřik' ruch z města zdola a přeléval se vzduchem, rostl víc, řval ulicemi, z továren a věží volá...
Skví Praha, slunce nad skráň zvedajíc.
Cookies on Poetry Cove