Jen z dálky zřím tě odtud, naše Praho,
a zdáš se krásný, nedostižný sen;
tě z dálky zřít, to vyhnanců vše blaho
já chápu dnes, ač nevypověděn!
Když navraceli se zas na Čech půdu,
když vášnivě tu líbali svou zem,
po dobách touhy vyprahlé a trudu
tě patřili jak já pnout pod nebem!
Jich slyším pláč, zřím je se objímati
a „Praha“, „Praha“, slastné výkřiky;
„jsme doma a tam zlatá naše Máti,
Ó žití okamžiku veliký!“
„To, děti, je ta Praha Libušina,
to našich dějů nejslavnější kruh;
tam Karel, jasné slunce s nebes týna,
nám planul a vlád' mocný jeho duch!“
„Tam žili naši proroci a věštci,
tam Husův unášel nás sladký hlas;
tam naší Svobody i krvosvědci
šíj pod meč skláněli, Ó krutý čas!“ –
Však více viděl já v den Obrození,
jak s nohou střásala zas rabství prach;
a do pohádky jak se kouzlem mění,
jak obléká se ve brokát a v nach!
Jak stře se údolím i vrchu výší,
a byla-li dřív zázrak, teď je div;
je královnou teď v pravdě svojí říši,
kdo host ji shléd', ten je jí žádostiv!
Ó Praho, patřím na tě okem syna
a připadám si jako vyhnanec;
tisíce pout mě s tebou vroucně spíná,
bez tebe žiji, nežiji však přec. – –
Teď mha se fialová nad ni zvedá,
víc jasní čarovnost se jejích vnad;
hle, rozhlíží se, jak když obdiv hledá:
Ó Matko má! já na kolena pad'...