Tvou bytost objat celou,
v hloub tajemství se ponořit,
v tvář Tvoji, slávou skvělou,
smět svojí tváří zřít!
Ó rozkoš pochopení
a nejsladší všech vědomí,
že nad Tebe už slasti není,
že v Tobě všecko zkvetlo mi.
Že není záhad více,
že všecky v Tobě rozkvetly,
a smutky s duše padajíce,
květ svadlý ve propastech tlí.
A věřit, že už věčně
v tom ráji nic se nezmění,
a milovat Tě nekonečně
tak bez ztráty a bez chvění.
Že nic mne neodpoutá,
ni zloba smrti ani hřích,
že z démantu jsou pouta
a věčnost krouží v nich.
Tvá přítomnost je mannou,
Tvůj pohled víno opojné,
Tvé myšlenky tak vanou
jak sladké zpěvy noci, dne.
Tvá sláva hod je duší,
slast do věčnosti trávená,
a nikdo konce nevytuší
a nad věčnost je líbezná!