Vítězná píseň šumí polem,
klas každý v hrdém postoji,
a na miliony jich kolem
tu řadou v zlaté výstroji!
Nic nebyl ten, kdo oral tady,
kdo símě tady do brázd sil,
kdo přihrnoval zemí řady
a potem svým je porosil.
Šla jeseň, zima přes ta pole
a země tuhla jako hrob;
sníh roztál, zas jen brázdy holé,
v nich marné známky lidských stop.
Tu přešel Bůh zde těmi lady,
v úsměvu slunce, v rose vláh,
a símě vyklíčilo všady,
kam hospodářův zrak jen sáh’!
Kdo žehnal tady, porozumí,
zrak dojatě se k nebi nes’ – –
Vítězná píseň šumí poli,
jak hymna Stvořiteli dnes!