Víc nemám sil – můj krok se těžce plouží,
kol stíny mého večera se dlouží
a jesení juž kraj můj dávno svad’;
v list sežloutlý se noha s bázní hrouží,
dech vůně hořké mámí odevšad,
cos třese tělem mým jak brzký pád.
– „Ó vzmuž se, poutníku, své nechyl čelo
a o hůl sebezapření své tělo
jen opři pevně, ať se chvěje dlaň;
nes tvrdé břímě, jež tě k smrti zmdlelo,
je podlož nadějí, ať vlhne skráň,
ať krví hoří, jdi a neustaň!“ –
Kam kráčet mám?! Mě děsí zmlklé kraje,
kde paprsk poslední hrá, umíraje,
a zhasne též, až samoten já zbyl;
noc za mnou perutěmi chmúrně vlaje,
zrak slzami se teskný zatemnil,
jej vzpírám v dál a hledám: cíl! cíl! cíl!
– „Vždy plane před tebou, jen oko víry
v dál upři, v obzor ztemnělý a širý,
tam, kde se sklání nebe k zemi níž;
jak most se klene nad temnými víry,
jež kalnou pěnu marně chrlí výš,
vstříc tobě září: zda jej nyní zříš?!“ –
To Kristův kříž! Ach, bílé světlo jeho
jak mléko řine na rty žíznivého,
jak balsám v rány moje splývá teď,
jak vůně v srdce z rájů Tajemného;
krev kypí žhavě! Noho, spěš, ó leť!
Ty, kříži Kristův, na pouť svěť mi, svěť!