Jak? v otce náručí a matky?!
je sen to neb jen smyslů klam?
Ó nemiz, okamžiku sladký!
jsem ještě živ či umírám?
Ty polibky jak hřejí v duši,
ó matko, zda mi odpustíš?
můj otče, jak to jméno kruší,
ne syn tvůj, ne, jen sluha již!
Rty v polibcích mu dusí ztichlé,
slzy se mísí navzájem...
„Hej,“ káže otec, „sluzi, rychle
sem koupel, skvostné roucho sem!“
„A připravte hod převeselý,
ať ples se domem rozlije,
neb syn náš, jejž jsme oželeli,
jenž mrtvý byl, hle, živý je!“ –
Mé srdce, co tě ještě leká,
syn marnotratný také jsi;
ó vrať se, vrať, hle, Otec čeká,
ať radost zahřmí nebesy!