Jak závidím těm vepřům mláta
a o sousto se s nimi rvu;
má duše ošklivostí jata
a cáry visí s oděvu.
A hlavou táhnou snové sladcí,
z nich otcovský dům vyvstává;
a do srdce se tiše vrací
touha jak rána bolavá.
Zřím otce, matku, mír a štěstí,
ten všechen smutek v loučení;
tu střechu v spleti ratolestí,
kde plynul blažen tok mých dní!
Jen řiňte se, vy slzy, z očí,
lítosti, bičuj jen mou hruď;
zda noha má tam ještě vkročí,
jak hlas by volal odtamtud!
Jak hrozná je mi ta zde země,
puch vepřů hnus teď ve mně zved’!
„Zpět!“ kterak burácí to ve mně
a kolem všecko křičí: „Zpět!“