Své hoře vše jen důvěrně mi sděl
jak matce rodné syn a dcera;
mně srdce otevři, jež drásá žel,
ztad tvá-li slza nevyvěrá?!
Zda hruď mou bolesti meč sedmerý
kdys nesklál podle kříže Syna?
a ocet, žluč mé nesmočily rty?
mě nezbod’ trn, jenž v skráň se vtíná?!
Zda nebyly mi hořkým údělem
potupa, posměch a han sliny?
zda netrpěla jsem vše v Synu svém,
máť, dvojnásob a bez příčiny?!
Mně důvěřuj, jsem Matka vaše též,
jsem druhá Eva dítek země;
svůj ostych posléz potlačiti spěš,
bys uznal blah svou matku ve mně!
Mohu-li toho zapomenout, zdaž,
co trpěla jsem ve svém Synu?
mne „Dolorosou“ přece nazýváš,
bolestnou hlavu slož v mém klínu!
A svěř se mi jak ve zpovědi; hleď
mé dlaně milosti jsou váhy;
zda vzpomínáš si svého dětství teď?
já vrátím ti sen jeho blahý!