POSLEDNÍ.

Sním o knížeti, náměstku jednou na stolci Petra; vlas šedivý mu do skrání padá, stříbrná aureola.

Je tělo útlé, lodyha lilje, postem a bděním; v zraku se snoubí jitro a večer, naivnost a duma starce.

Vzplanutí prudké, hasnutí dlouhé na věky zvolné, jen k milování veškerý oheň, k oběti bratřím sdílné.

Z rukou mu berla vypadla zlatá, tiara s hlavy; letorost palmy s úsměvem třímá, korunou květ mu luční.

Ohromná Stáda neznámých končin sběhla se k němu; na pokrm lačných brokáty vydal, rozlámal vzácné berly.

Vše drahokamy infulí stkvoucích dětem dal ku hře a bosé nohy zbodané cestou v ranách se zardívají.

V nádheru komnat uvedl choré, nemocné složil; v purpury shalil hnisavé rány, jedy z nich rtem svým vyssál.

Jeden byl Otec veškeré země, Velký a Vlídný, Písmo své zavřel v jediné slovo, v jediné dogma: Láska.

Jediný zákon, jediné pouto na všecky vložil, pod anathemem přísně jež víže, přikázal Smilování.

Jediný pozdrav v potkání cestou, všem Odpuštění; jediný název v rozdílu stavu v království jeho: Bratře!

Učinil chrámy přístřeším chudých jak dětí Boha, jim v tesknu nocí věčnou jak lampu zapálil Milosrdenství.

Pod jeho žezlem ztichly juž dávno zápasy vzteklé; Všechněch je země, dědictví Boha, všem prsty nastavuje.

Život je všem jak modlitba tichá, tajemná hudba; radost už kvete na každé líše, omládly z vrásek starci.

Kříž vydal listy, jako kdys divem hůl Aronova, a květy žhavé, ovoce sladké; proměněn zmizel navždy.

V hostii stajen Bůhčlověk tehdá opustil oltář, neb v srdce všechněch nyní se vtělil. Království Jeho vzešlo! –