Jest brána černá, kde má noha vchází, kdos rozlil moře ticha v důlek malý, sem v tento kout, a vlny, které hází, hle, jak by strnuly a jak by stály:
ne, to jsou hroby, kam za ideály se ponořili mrtví potápěči; zda nalezli tam, po čem touhou pláli? a počet jejich roste, vždy je větší
a nejdou zpátky k těm, jenž v slzách tady klečí. Ó jaké perly ruka vaše sbírá tam na dně, kudy noha vaše spěje, a jaký sen se v duši vaši vtírá,
že neslyšíte vzlyk, jenž bez naděje se nese nad vámi tu přes peřeje, přes vlny strnulé, přes hroby vzduté; či jakým kouzlem hloubí ta se stkvěje,
že duše vaše divem jeho tknuté se odvrátily nám tak přísně nepohnuté! Kam šli jste touto branou úzkou, smělí, stín přemítání na sinalém čele;
či jako Jakobovi „porta coeli“ vám v tomto snění rozlétla se cele? už zříte nebes řebřík, archandělé jímž spouštějí se na svém křídle bílém
vždy blíž a níže ve tmy zachmúřelé a vám, jenž plnili jste nitro kvilem, už úsměv vdechnuli na líci zasmušilém? Po řebříku, jenž z růží rajských spleten,
vy zvolna vstoupáte už vzhůru s nimi, už okřívá duch pochybnostmi zhněten a máchá volně křídly azurnými, tak skleslé v žití víru, jak se přímí:
ó jaký vzruch, ó síla vytržení, kam unáší vás volný vzmachy svými? na bránu edenu, kde rozkoš pění, on bije perutí a v sladkém roztoužení.
Ach, všecko sněhem lilijí vám zkvetlo, co bylo hříchem a co vášní bylo, ve snění vaše lidské teď se vpletlo vše snění andělské, co v nitru zbylo
slz, vzdechů hořkých, vše se divem slilo v zvuk písně slavné v hřmící hossiana, v vše city sladké, jak by srdce bilo; vy, oblak bílý, jímž zem obetkána,
tak jdete z noci zde v ten zlatý úsvit rána. Na břehu vašem sedím znaven žitím, vám závidím sen, jenž vás jímá sladký, v tom tichu dvojnásob se bídným cítím,
kdy krok svůj od vás obrátit mám zpátky; jak dlouhý jest jen přece život krátký, zde hráz, kam vlna zpět jej vždycky smýkne, když bolesť svedla sem krok jeho vratký;
nechť hněvem křičí a nechť touhou vzlykne, v to moře mrtvých přec sám živý nepronikne. Chce duše mír – a zpátky vše nás drží ten ruch a řev tam v dálce lačný štěká
jak potvora, jež vyšla ze skal strží a chrastí řetězem a tak se vzteká, že noha moje obrátit se leká zde od vás, které věčnost skolébává,
na jejichž rtu již edenu slasť těká, co noc je vám, jimž z bezdna slunce vstává, co bolesti je vřed, jež stkvělosť obetkává. Ó Bože, ptám se, tuto na rozhraní
proč postavil’s nás v starosti a trudu, proč, Pane, nechal’s, aby v přemítání vždy člověk cítil hořkosť svého bludu, jak k jarmu připoutal’s jej na tu hrudu,
jež v propast táhne, touze v život klidný proč vášeň přidal’s a proč růměn studu dal’s jeho citu všemu, Bože vlídný, když chceš jej šťastným mít, proč přece jest tak bídný!
Jak vlny myšlénky jdou mojí hlavou, na břehu mrtvých sedím; jak se mísí to ticho míru zde s tou v dálce vřavou, a myslím, až jen zapadnu sem kdysi,
zda klid též ozáří mé stuhlé rysy; pak smrť, jež všecko vlídně usmiřuje sny dětství blahé zas tam v duši vzkřísí: i slouchám v naději, jak vítr duje,
zda Charon v spuchřelé už lodi nevesluje!
Cookies on Poetry Cove