Tmou věků, jež se přes kraj země valí,
jdou v oblak světlý, v nějž se Bůh sám halí;
jdou vždycky k výsostem a vždycky k předu,
žár mystický jim hoří ve pohledu.
A pevně kráčí řada jejich stkvící,
ať k oltáři se berou, ku hranici;
jim nezachví se nikdy v mdlobě noha:
což cesta jim! vždy najdou svého Boha!
Kde berla jich se hvězdou ve tmách zvedne,
jdou zástupy, jdou moře nepřehledné;
jak stáda věrná za pastýři spějí,
jež slzou plá neb krví, po šlépěji.
Kdo pravdy lačni jsou, jim ze své dlaně
hned divem Božím učiní stůl Páně;
jich rty jsou otevřeným skály bokem,
zkad milost řine živoucím svým tokem.
Jak se Sinaje, v němž se pne poušť holá,
zas po staletích Bůh tu lidstvo volá;
ne v blescích mluví, které drtí v děse,
však v lásce, jež i život v oběť nese. –
Tys jedním z nich! nám vznešený jdeš v čele;
Bůh nutí nás Ti zvolat: „Archanděle!“ *)
a „Příteli!“ chce zrak Tvůj přelaskavý,
však srdce milující: „Otče!“ praví.