Jde Kristus rozsévač a seje v líchu
nebeské sémě v bílý den;
jde Satan v noci soumraku a tichu
a mísí lstivě koukol do semen! –
Na poli světa za rosy a deště
já rostu silou rašící
a zdám se osením, však nevím ještě:
jsem jenom koukolem, či pšenicí?
A zraji na výsluní ze dne ke dni,
čas zvolna polem přechází;
však myšlenka, ach, na žeň na poslední
vždy v hloubi srdce mne až zamrazí!
Andělé-ženci, v rukou srpy zlaté,
už dávají se na pochod;
pod jejich kroky oblaky jsou vzňaté;
ó běda všem, kdo nejsou dobrý plod!
Ty, vlídný Hospodáři, z jehož dlaní
přichází milost dařící,
dej, v hodinu ať svého tady zrání
ne koukolem, však tvou jsem pšenicí!