Má Vlasti! za srdcem zrak bloudí kolem
a cítím stonásob, tvé dítě jsem,
já rost’ jsem z tebe radostí i bolem,
a je-li ráj nám, tys mým údělem.
Tak žiji v tobě! ozvěnou jsem tvojí,
a raduješ-li se, já plesám též;
a jsi-li s nepřáteli v těžkém boji,
mne ve svém šiku vždycky nalezneš.
Když ujařmena, v nenávistném želi
jsi okovů svých rozbíjela kruh,
i ve mně proti tvému nepříteli
nenávist rostla, splatit matky dluh.
A kde moh’, splácel jsem, své záští šíře
v tvých dětech, vzdoru klad’ tam podkopy,
je uče ve Svobodu tvoji víře;
nadšení chvíle, kdo je pochopí!
Dnes, svobodná, tak zkrásněla jsi
a přímíš, hrdá, svoji volnou šíj,
že jatý v hloubi vděkem tvojí krásy,
víc nemám přání, nežli: kraluj! žij! –
Můj národe! už víry netřeba ti,
ni naděje víc v blaženější cíl;
jedno jen! celou duší milovati
tu Vlast, tak oddaně, tak ze všech sil!