Pohádko mládí, milounký kraji,
sotva tě více oči mé znají,
co na tě sivý ulehl mráz,
jeseně dech ti s hlavy květ střás.
Stříbrné lesy v dávné jak báji
rubíny hoří, perlami hrají,
jen se jich dotkne slunečný jas,
jak by svět hvězdný plál v nich a has.
Kapli i obraz zavály sněhy –
jenom to oko nebeské něhy
nemohly zakrýť – žár jeho cítím;
plný je štěstí, vůně a taje,
jako když kolem máje dech vlaje,
zářemi do snů, provází žitím.