Ó něhy kouzlo, které plá jí v zraku;
jak podobá se edenskému ptáku,
jenž písní svou nás láká v bájné kraje;
my za ním jdem, až stanem v branách ráje.
Pak vracíme se s říše nadoblaků
v ten pustý svět, jenž dřímat zdá se v mraku.
Co život nám pak, co vše jeho taje?
Co jas a květy, na nichž stín si hraje?
Tu všecko v mlze splývá! jenom touha
nás v duši hřeje netušeným blahem
jak vězně v temnosti ta světlá prouha,
jež propletla se vyšlapaným prahem:
sní zamyšlen o zemi, jež usmívavá
plá venku, nad níž velké slunce vstává.