Juž duše, vstaň, svou hrdou hlavu vypni,
své lilijové tělo chvějící se v bázni,
sníh ňader, kde leželi snové chlipní,
juž vynoř z vášně žhavých lázní.
Na břehu, hle, ti kyne zkrvavělý
stín s Golgothy na srdce otevřené mečem,
kde, sestra řeholní, bdí láska v celi
se marně bráníc touhy křečem.
Jde z dálky mrtvých, kam tví snové zašli,
ty květy nesetřené, vzrostlé v dětství stráních,
a nohy jeho trny cesty našly
i vbodeny jsou v jeho dlaních.
Ó pojď jen, duše, truchlá kajicnice,
ať v popel obrátí se, vášní svojich nežel;
na místa syp jej, kde nepůjdeš více,
by v cestách opuštěných ležel!
Slz v pohár srdce zachyť balsám vonný
a výhonky svých tužeb ostřím postu sřízni,
směs s plesem anachoretů své stony,
lkej vzdechy, jež jsou sladkou trýzní!
Až k nohám Jeho tvé se v mdlobě zvrátí,
zář dětských jar ti zase v zhaslých očích zažhne
a skvoucí řízu andělů svých dá ti,
číš Blažených ti ke rtům nahne.