Vítejte! Přes dálky oceánu, přes hřebeny vln jak za betlemskou hvězdou spějem v touze; hlas domoviny volá dnes tak kouzla pln,
oživla láska, dřímající pouze, rozpjala křídla, čarovná a milá, neb stará Vlast nám srdce roztesknila. – Vítejte!
Vybledlé obrazy zas v paměti nám vyvstaly, hrob otevřel se, minulost je živa; ohnivě oči zaplály a ruce do dáli se vzpjaly vášnivě, zkad Ona kývá,
kde srdce půl jsme nechali, jež prahne a přes oceánu dál teď nás táhne. – Vítejte! Blíž k tobě, k tobě blíž ať letí naše loď,
nad námi betlemská ta hvězda svítí; tam v dálce vábí fata morgana: ó pojď! dál! přes vír peřejí a vlnobití ať loď se kymácí, řve kolem bouře,
jen z Ithaky své dým co shlédnem kouře! – Vítejte! Za námi moře! mosaikou krajů vpřed vlak supí, nedočkavá touha před ním;
ej, před námi už věnec Českých hor se zved’, zrak chtěl by pohledem jej objat jedním; toť Ona! Nerudou jak v snění zřena, zem růžemi ta kolem ověnčená! –
Vítejte! Vesnice, města, na skalinách bory, kleč, potoky, řeky, stříbro roztavené, však nade všecko. Bože, domoviny řeč
skutečnost celou do pohádky klene; hlas, zadrhnutý v hrdle dojmu křečí, očima mluví, slz svou sladkou řečí. – Vítejte!
Ach, Wilsonovo! Div! to Praha, srdce Čech! Rodička země! Ztrnul krok, ret němý! Zástupem tisíchlavým jeden dlouhý vzdech! „V prach, děti, s námi, objat Otců zemi!
v shledání touženého okamžení polibek vtisknout svého zasvěcení!“ – Vítejte! Dav proti davu stojíme, my v ústret vám!
to dávno je, nám co jste s Bohem dali! ty drahé obličeje, mnohý ještě znám, jsme srdce půl, jež jste tu zanechali! Sem, srdce na srdce, jež láska mučí,
ó bratři, padejme si do náručí: Vítejte nám!!
Cookies on Poetry Cove