Pod bílou třásní chleba zastíněný,
kam hledí zrak tvůj v dálky pohřížený!
čí osud na věčnosti prahu váží,
ach, na vahách, jež „Thekel“ dolů sráží! –
Jak muška, která klesla na lupeny,
v svůj osud padá život zatracený
a žádný úsvit slunce, který blaží,
jak sem, tam v zoufalství juž neproráží.
Což není ruky zde, jež milost dává,
a žádný taj, v němž Bůh se ještě vzdává,
což vzdechy věčnost jeho nevyruší! –
Ty zdviháš mušku, Pane, aby vzlétla,
ji koupat necháš v záři svého světla...
Čím mušce jsi – a čím jsi mojí duši!