Hle, kaple známá! Z náručí snětí,
jasmínu, růží, kývá mně vstříc;
ač noha váhá, bázní se chvíc,
cosi mě vábí přes práh dál spěti.
Čarovný obraz! Ve věnců spleti
Madonna s děckem, andělská líc
a jak k ní patřím, vždy víc a víc
zpomínek blahých duší mou letí...
Ach, což vše zašlo jako sen pouhý:
ty vzněty, sny a nadšené touhy?
samoten vždy mám kráčeti v žití
bez květu, lásky, soucitu mříti? –
„Ty, Matko, aspoň přiviň mě k Sobě,
jak vineš v náruč Božské své robě.“