Jak slunce zářím ve svých drahokamech a hořím mystickými plameny; zas Českou korunou jsem po všech klamech, své házím paprsky v lid nadšený;
jsem duší národa jak duše těla, jež po stech let jak by se probouzela! Kdys zcizena, teď navždy vykoupena, z tmy kobky vynesena na oltář;
dnes úctou národa jsem posvěcena a láska jeho má je svatozář; a planu víc tou jeho oddaností, být požehnáním jeho budoucnosti!
Já z rukou Karla počátek svůj vzala, však světce Václava jsem dědictví, na jeho hlavě vždy jsem spočívala, v něm krásy mé a moci kouzlo tkví;
a z něho mír a bratrství a shoda jak milost řine Čechů do národa! Já zdobila jsem hlavy jeho králů, nehodné zdrtit neměla však moc;
když ke mně ruce zvedal v hořkém žalu, já aspoň nadějí mu plála v noc a sílila jej k pomsty jeho chvíli, zář červánků, jež jitro předvěstily!
Zdeptáno posléz otrokářů plémě a dvojhlavého orla blesk můj stih’; bezmocný bije křídly v prachu země, v Evropy šíř zní vítězný můj smích;
v královskou hlavu národa se vinu, diadém zlatý jeho do vavřínu. Můj národ od dnes mým je suverémem, na jeho skráni chci jen spočinout,
jen jeho na věky jsem svatým věnem a jediným, však sladkým z jeho pout; Orlice perutí a světa k děsu Lví silou k výsostem jej znovu vznesu.
Zřím nepřátel svých zdechlinu, ej, tlící pod drápem Lvím v pařátech Orlice, můj nad ní ples teď do Evropy znící hřmí jásavě jak hlahol polnice;
lesk slávy na mých klenotech se tříští, plamenů geyzír a mých obraz příští! Orlice mává peruťmi v Lvím řevu – těch strážců země světce Václava –
co nová doba u vítězném zpěvu v zem táhne již, jsem její zástava; mne vložte na Václava svaté témě, jsem Paladium národa i země!
Cookies on Poetry Cove