To nový věk se naší Vlasti tvoří
a letopis čist stře svůj pergamen;
zda soumrakem se vpíše sem, či zoří?
či schne, či bobtná mízou lípy kmen?
Je půda krví synů prosycena,
je schopna úrodou zas vyrazit;
za námi minulost, jež nemá jména
pro jařmo, jež náš posud bouří cit.
Jím bičujme se denně ku bdělosti,
neb zrada se tu plouží potají;
je maskována v tváři loyálností,
však bomby pohozené doutnají.
Staletý nepřítel se nepřerodí
a dravec nebude se v trávě pást;
jak žralok táhne za naší se lodí
a krokodil, chce chodce pláčem mást.
Bděm! nejsme ještě „svoji“ v naší Vlasti,
meč Damoklův nám visí nad hlavou;
sic správa věcí vyklouzne z ruk zas ti
tvou politikou příliš váhavou.
A svému Majestátu uč se zvykat,
své žezlo třímej pevně tvoje dlaň;
dej nové slavné éře rodu vznikat,
na půdě Otců neohrožen staň!
Děj nový, tvůj, zni světem velepísní,
žasnoucí národové, vzdejte čest;
o velkém příští svém, v noc, sladce ty sni,
v tvář světa velečinům však dej zkvést!