Ty oči vypravují
pohádky dávných let,
sny sladké přičarují
a jejich kouzlo zpět!
By bolest byla větší,
by rostl její žal,
když přítomnost jí svědčí,
že dnešek všecko vzal!
Co bylo její štěstí,
co její dnů jas byl;
co mohlo ještě kvésti,
co hněv jí utratil.
Ty rány rudé v těle,
to kruté dějiště,
té lásky jeho vřelé
vyhaslé ohniště!
Ach, cítí, jak se ryjí
jí v tělo, v ňadra ta
a v těle jejím žijí
jak první stigmata!