Čaroděj, podzim, máj tu vyčaroval,
co barev odstínů tu jemných snes’!
je sen to, jenž tvou duší přelét’ dnes?
vzpomínka, již jsi v krytu duše schoval?!
Ne, skutečnost! ať užaslé mneš zraky,
tu stojí před tebou a plane, hoj,
přírody slední barev ohňostroj
nad Prahou blankytnými pod oblaky.
Jsou z bronzu, zlata, purpuru ty listy
a v slunci září, skvoucí, nad Prahou;
podzimu bázeň zažeň neblahou,
stroj v srdci svém vznět lásky čistý!
Svit slunce žehne ještě na oblaku
a Vltavy skví vlny stříbrné;
huk parníků tvou duší zatrne:
v duši se mihne kouzelný pár zraků.
Vše, jako bylo, v duši zase žije,
po blahu žízeň, touhy naděje;
pod zkvetlé stromy zas se ukreje
pohádka lásky, jež se nepřežije!
A ty je neprozradíš, drahé hlavy,
jež tulí se v tvém stínu, Petříne,
a v nejsladší jich tady hodině
jim vavřín svůj tkáš ve skráň, usmívavý.
Ať tiše jdou a předou sen svůj blahý,
v budoucí máj tak plni důvěry;
ty zavineš je do své nádhery,
neb miluješ ty děti svojí Prahy!
Tvá Praha! ach, jak shlížíš na ni v pýše,
jí k vůli chtěl bys v máj i jeseň kvést,
je krásná, jak by sestoupila s hvězd;
což, láska v hruď ti zaťukala tiše?
Ba, láskou všecky nás už zapálila;
když s tebe shlížíme tak v ulic roj,
jak o nevěstu byl by to zlý boj,
kdyby se cizácká láj odvážila! – – –