Juž vypučela z kořen Jesse ratolest,
juž nalévá puk přesladkého květu;
křik žalný letí se všech lidských cest,
vzdech k nebi s millionu lidských retů.
Bůh s trůnu hvězd se nahnul nad prostor,
stín těžký smutku čelo božské clonil:
ach, marně hledal vševidoucí zor,
kam v ponížení, děcko, by se sklonil.
Ten vlídný krov, kam sestoupil by rád,
tu dlaň, jež vedla by jej v dětství chvíli,
to srdce, jež by chtělo láskou plát,
kam hlavu svoji v hořkém smutku schýlí.
Od Libanonu, jenž se tyčí v mrak,
až k Arabii, kde se život plazí;
kde vadne květ a žízní zmírá pták,
to srdce lidské nikde nenachází.
Až v myšlenkách svých zahleděl se Bůh
v tvou bílou dílnu, muži z Nazaretu;
Jak lilije plál před ním pak tvůj duch,
tak plný vůně utajené světu.
Ty nevíš, proč se chvíš! jako rosa v květ
v tvé srdce cudné padá milost mnohá;
ó připrav děcku jesličky juž hned,
máš svatým pěstounem být svého Boha...
Mé lýry píseň v pozdrav zní ti dnes,
ve jménu lidstva letí ku hvězd lemu,
se mísí v serafínů sladký ples,
květ prostý vine k tvému diademu!