Perníková chaloupka – jen je-li? –
voní na hony jak med;
přilétají – aha! – samí čmeli,
hlásí se k ní drze hned.
Obletují kolem, opojeni,
každý by jen ždibec rád,
jsou tam dobří lidé usazeni,
bzučí: nešlo by to snad?
Proč by nešlo? smlouvají ti čile,
však to není z našeho;
máme svoje lány, řeční mile,
berte, – co nám do toho!
Promluvila nejprv rodu hlava,
mluvily i dcery vhod;
promluvil i Honza, jak se stává,
krátce, a ten celý rod!
Hola! Čmeli brali, odnášeli,
jeden méně, druhý víc,
z chaloupky až sladké, věříte-li,
nezbylo tu skoro nic. –
Ach, ty státe český, země sladká,
rozdavače znáš-li, ej?
ať už pohádka či nepohádka,
na svůj perník pozor dej!