Den desátý, co truchlí učedníci!
půst tuhý příliš zmrazil jejich údy,
jich kolena už vrostla ve prsť půdy
a duch se modlí jenom zřítelnicí.
Dnes poslední den Jeho přislíbení!
dnes spadnout má žár Jeho Parakleta,
dnes pochybnost jak stéblo shoří kletá
a taje shlednou v sladkém vytržení. –
V tom v okna lehl požár červánkový,
jak purpur hořel, krví do vnitř stékal,
hlas bouře venku nad střechou se vztekal
a třásl základy a zdmi a krovy.
Vzkřik’ Petr: „Nyní jest ta divů chvíle,
och, cítím oheň, jenž mě žhoucí tráví,
a duch můj jako fénix plápolavý
v něm znovuzrozen v nové míří cíle.“
Děl Tomáš: „Juž s mých očí bělmo schází
a svatých stigmat purpurové díry
jsou zdroj, zkad prýští síla mojí víry,
před níž i smrt se zahanbena plazí.“
Jan vzhořel radostí: „Sny naše zrají,
juž klíčí svoboda a rovnost pučí,
juž s otrokem si pán kles’ do náručí
a v lásce světy vše se objímají.“
A oheň svatý nad hlavy se nese,
žár jeho bytosti hloub naplňuje,
všech jazyk nadšením se rozvazuje:
„Ty, Pane, voláš v žeň, my jdeme v plese.“
Zas dům se zatřás, brána ve dví letí
a ven jde hlouček Božích apoštolů:
nad sebou ještě Ducha aureolu,
v níž zdají se jich hlavy krváceti.