Šílenstvím lásky, jež se vzdává cele,
my děti Tvoje, my Tvůj rod;
pod nohou Tvojí nebe hvězd se stele,
my země nakažený plod.
Tvá věčnost bez hrází a bez prostoru,
jak zrnko písku v ní náš den,
Tvé plesy jsou všech archandělských sborů,
náš pláč je, a náš sten.
Ty sluncem záříš v chory nevinnosti,
nám duši zhlodal hřích;
ó rci, je žár to Tvojí horoucnosti
tak Tebe zvát, či jen náš pych?!
Tys harmonie luzná všehomíra,
my jeho drsný nesoulad,
jest milosrdenství Tvůj soud a míra,
nás nenávist zná pouze drát.
Nuž! než-li vtiskneš stigma v naše čelo,
jímž na věky jsme syni Tví,
dej, království by zemí rozpučelo
nám sladkého zde bratrství!