Synové země! chvíle sbratření je,
ať pýcha srdcí shnětena je pod pěstí,
ven rvete závist, která z bídy tyje,
již ocelili jste v své bolesti.
Jak krutý stín ať pohrdání sejde,
jež truchlým očím nechali jste číst,
ať lásky čisté símě v srdcích vzejde,
jež dlouho prohnívala nenávist.
Ať z očí vašich šlehá v rozjiskření
a skráně vaše vroucně posvětí,
ať divem přesvatého okamžení
vám rozpne ruce k bratrskému objetí.
Ať rozkoš bratrství nás prolne žhavá,
a ze zápalu mystického blesk
ať v srdce zákon Lásky vytesává,vytesává
jak na Sinaji do kamenných desk.
Zrak vznícený pak svatým plamem Víry,
snům dejme rozkvést sladce šíleným
o Otci, který vládne nad vesmíry,
kde jiskří cesty k rájům ztraceným.
Jenž dědictví nám do věčnosti schrání,
než vyhnanství se skončí tvrdý čas,
a myslí na své děti v usmívání,
jak královský jim purpur vrátí zas. –
A v rozvroucnění citů do ekstase,
kdy ret náš v chvění zajiká se až,
tu modlitbu ó šeptejme tak blaze,
tak oddaně, tak dětsky: Otče náš!