PASCHA.

Zvon vykřikl! – to bylo zajásání, neb tři dny srdce zadrhl mu strach; však dnes šept’ anděl: „Zvěstuj z mrtvých vstání“ a volný radostně bil na poplach.

Hlas varhan po něm prudce z hnízda vzletěl a křídly máv’ a ploval pod klenbou, že pod ním těžce květ se třásl světel i věčna lampa zvedla růži svou.

A s oltáře, jenž ve smutku se halil, spad’ závoj popelavý dolů hned; kdos Chmúrný s kletbami se rychle dálil před Vítězem, jenž v triumfu jde zpět.

Je slyšet Ho jak kráčí Převznešený, plá úsměv odpuštění ze tváře; až srdcem zní krok Jeho do ozvěny, výš vstoupající na trůn oltáře.

To chvíle nejvyššího Vítězství je, to Pekla legionů hrůzný pád; a v zamčené své brány Křížem bije: juž otevřete Jeho svatý Hrad.

Hřmí „Hossiana“ lidu na kolenou, hřmí „Alleluja“ archandělů ples; a s modlitbou vnitř srdcí zapálenou se vonný oblak z thuribulí vznes’.

A pohnuli se Svatí s tiarami, dřív stuhlí žalem fial ve vížkách; řad andělů se sklonil nad harfami, a stíny strunami se mihly jako v snách.

A v zřítelnicích lidu odrazily se sladké ohně žhavých extasí: svět starý kamsi v dálky probořily v svět tajuplný, věčný, bez hrází.

V těch dálkách visí Dobyvatel světlý Dne velikého v červáncích se stkví, kde Kletby mstivé pouto těžké setlí a dokoná se Vykoupení tajemství.

Všem otevrou se ráje utajené, v nichž Dědictví se vrátí odňatá; neb mystické jich zámky odemčené Mu v těle září: svatá Stigmata.