Žhoucí žár! Slunce jakoby tálo
a v zlata kapkách padalo v zem,
hle, vlny spící zaplály v něm,
jak by v nich jisker tisíce hrálo.
Kde ještě kvítí v poupěti spalo,
budilo hned je ohnivým rtem,
po skalách tam, kde bylo jich málo
z útrob je země volalo sem.
S úsměvem patřím, kolem jak všady
pučí a bují život zas mladý;
kde byla poušť jen, kvete ráj dnes –
a sám se tážu, Matičko, v snění,
zda-li to také v srdci mém není
i paprslek, co tam lásky Tvé kles’?!