Tak bylo v ráji. Znáš to přec? Had řekl:
„Lhal Bůh, jen jezte směle s toho stromu“,
slov jeho proud v sluch lidem sladce tekl,
„zrak otevře se, rovni Bohu k tomu,
vy vládnout nebi budete jak zemi!“ –
A sáhli po ovoci prsty všemi...
Tak šeptl, opate, zas tvému sluchu:
„Lhal Kristus, jenom zaplaň nenávistí
a v pýchu obléc’ dej se svému duchu,
vše deptej ve prach, jinak nezajistí
se vláda tvému nadutému rodu.“
A tys sáh’ žádostivě po tom plodu!
Jak změnil jsi se rázem zloby divem,
vše spadlo s tebe, co být mohlo Kristem,
hlas řinčí po meči jak krvechtivém;
tys pohrd’ před oltářem svatým místem,
vstoup’s v arenu! – Co chce tvá říza bílá,
když nenávist tvou milost utratila?!
Pryč s vínkem Církve! nesluší v tvé skráně,
ty nejsi kníže pokoje a míru
a na vinici Páně jsi jen pláně,
plod nahnilý, neb bez lásky máš víru,
tvá stola nabobtnává cizí krví,
jsi pleva, jíž Pán pole svoje mrví.
Pryč s berlou pastýřskou! v tvé ztvrdla ruce,
je kyjem, který Církve ovce bije,
tvůj hermelín jen halí stáda škůdce,
jsi vlkem, jenž se v stádo vloudil, by je
svou hltavostí lačnou rdousil skrytě;
však Oko Páně od počátku zří tě!
Soud jeho hotov, píše na tvé cele,
už „Mene“ ohnivé; v něm shoří pýcha,
jíž jsi se nadul, zetře tebe cele,
jak prach tě v úhly světa rozedmýchá.
Nuž, třes se! Hněv ten nezpozdí se o den,
je Boží ortel vyřčen: „Nejsi hoden!“